Charles Darwin: Chlapec, který miloval brouky

Mladý student Charles držel v každé ruce jednoho brouka a právě si všiml třetího. Ten třetí seděl pod kůrou stromu a líbil se mu ještě víc než ti dva, které už našel. Jenže jak ho zvednout, když neměl ani jednu ruku volnou?

Chvíli přemýšlel, až ho napadlo strčit si jednoho brouka do pusy. Tím si chtěl uvolnit ruku. Brouk mu ale vypustil do úst tak palčivou tekutinu, že ho Charles hned vyplivl. Ztratil ho a třetí brouk mu mezitím také zmizel pod kůrou.

Charles se svému nápadu musel zasmát.

„No jo, to byla hloupost!“

Otázka pro dítěCo by tě napadlo, kdybys měl obě ruce plné a chtěl ještě něco zvednout?

Brouci ho zajímali už odmalička. Charles vyrůstal v Anglii ve velkém domě se zahradou, kde mohl trávit celé hodiny. Nejraději hledal brouky. Zajímal ho každý, kterého našel: zelený i černý, s tečkami na zádech nebo s dlouhými tykadly. Postupně jich nasbíral stovky.

Charlesův tatínek byl lékař a přál si, aby ho syn v povolání následoval. Když Charles vyrostl, začal se proto také učit na lékaře. Brzy ale zjistil, jak těžké to pro něj bude.

Tehdy ještě lékaři neuměli při operacích tišit bolest tak jako dnes. Charlesovi bylo z utrpení nemocných tak zle, že musel odcházet pryč.

„Nemůžu se dívat na to, jak lidé trpí,“ říkal si. Lékařem být nechtěl.

Po studiu lékařství se Charles vydal do Cambridge. Tatínek si přál, aby se připravil na povolání faráře. Charles studoval, ale každou volnou chvíli ho to táhlo do přírody. Chodil ven, sbíral brouky a pozoroval ptáky i rostliny. Právě z té doby pochází i jeho nešťastný nápad s broukem v puse. Při pozorování zvířat dokázal vydržet celé hodiny a našel také učitele, kteří jeho zájem podporovali.

Jednoho dne dostal dopis s nabídkou, která ho nadchla. Kapitán lodi Beagle hledal mladého přírodovědce na cestu kolem světa. Beagle se čte „bígl“, stejně jako jméno psího plemene. Charles by na palubě mohl cestovat do vzdálených zemí a zkoumat tam přírodu.

Tatínek mu cestu nejprve zakázal. Bál se, že je nebezpečná, syn se vrátí až za několik let a nebude mít žádné povolání. Charles byl nešťastný. Nakonec se ho zastal strýček a podařilo se mu tatínka přesvědčit.

Charles nastoupil na loď ve dvaadvaceti letech. Čekala ho cesta, která trvala celých pět let.

První týdny na moři mu bylo moc špatně. Loď se houpala na vlnách a on trpěl mořskou nemocí. Jakmile ale zakotvili a mohl vystoupit na břeh, hned se vydával na průzkum.

V Jižní Americe našel obrovské kosti dávno vyhynulých zvířat. Přemýšlel, proč tito tvorové zmizeli a proč na stejných místech dnes žijí jiná zvířata.

Další otázky ho čekaly na Galapágách, skupině ostrovů uprostřed oceánu. Žily tam velké želvy, které se ostrov od ostrova lišily. Některé měly delší krk, jiné kratší, a rozdílné byly také jejich krunýře. O rozdílech mezi želvami mu vyprávěli také místní lidé. Charles si postupně začínal všímat, že každý ostrov má své zvláštnosti.

Sbíral i drobné ptáky, kterým dnes říkáme Darwinovy pěnkavy. Teprve po návratu mu znalec ptáků John Gould pomohl poznat, jak jsou si příbuzní a zároveň odlišní. Někteří měli silný zobák na tvrdou potravu, jiní jemnější, kterým se dal vybírat hmyz. Z jediné návštěvy ostrovů ještě nevzešlo celé vysvětlení. Charles se k nálezům musel dlouho vracet.

Otázka pro dítěK čemu se asi ptákům hodily různé tvary zobáků?

Charles všechno pozoroval, kreslil a zapisoval si do deníku. Sbíral rostliny, kameny, kosti, ptačí pera i hmyz. Krabice s nálezy posílal domů, aby je mohl po návratu dál zkoumat. Za pět let se sešla rozsáhlá sbírka, se kterou mu po návratu pomáhali i další znalci přírody.

Když se vrátil, měl před sebou spoustu práce. Prohlížel své sbírky, četl zápisky a porovnával nálezy z různých zemí. Stále se vracel k tomu, proč se příbuzná zvířata od sebe liší a jak ty rozdíly vznikají.

Postupně začal chápat, jak se mohou živí tvorové v průběhu mnoha generací měnit. Představoval si třeba ptáky, kteří mají trochu odlišné zobáky. Některým se díky jejich tvaru lépe hledá potrava, a mají tak větší šanci přežít a vyvést mláďata. Ta po nich mohou podobný zobák zdědit. Když se takové malé rozdíly hromadí po velmi dlouhou dobu, mohou vzniknout nové druhy.

Takové proměňování života se nazývá evoluce. Způsobu, při kterém se dědičné vlastnosti šíří díky snazšímu přežití a většímu počtu potomků, říkáme přírodní výběr. Charles se snažil vysvětlit, jak probíhá.

Své myšlenky si však dlouho nechával pro sebe. Obával se, že je lidé odmítnou a budou se na něj zlobit. Chtěl mít také dost důkazů. Dál proto pozoroval přírodu, choval holuby, zkoumal drobné živočichy a všechno si zapisoval. Tato práce mu zabrala dvacet let.

V roce 1858 dostal dopis od přírodovědce Alfreda Russela Wallace, který nezávisle došel k podobnému vysvětlení. Jejich myšlenky pak byly představeny společně. Charles se pustil do knihy O vzniku druhů, která vyšla následujícího roku a pomohla lidem rozumět přírodě jinak než dřív.

Za tou knihou bylo mnoho let trpělivého pozorování. Začalo to u chlapce, který se dokázal dlouho dívat na brouka pod kůrou stromu, a pokračovalo to na vzdálených ostrovech i doma v zahradě.

Charles se i v pozdějších letech rád vracel do své zahrady. Díval se na květiny, hmyz a ptáky a pořád nacházel něco, čemu chtěl porozumět. Rád pozoroval i les a poslouchal zpěv ptáků. Příroda ho těšila stejně jako v dětství.

Jeho práce ukázala, že všechno živé na Zemi spolu souvisí. Lidé, opice, ptáci, ryby, stromy i brouci mají dávné společné předky. Během nesmírně dlouhé doby se život proměňoval a proměňuje se dál.

Až příště uvidíš brouka nebo ptáčka, můžeš se u něj na chvíli zastavit. Všimnout si, jak se pohybuje, co hledá nebo jak vypadá zblízka. Podobně se kdysi díval Charles, když začínal objevovat přírodu ve své zahradě.