Amelia Earhart: Dívka, která chtěla létat mezi mraky

„Amelie, to se pro slečnu nesluší,“ napomínala ji babička.

Její vnučka totiž nejraději lezla po stromech, hrála si s kluky na indiány a na zahradě si dokonce stavěla horskou dráhu. V Americe, kde Amelia vyrůstala, se tehdy od dívek očekávalo, že budou chodit v sukních a hrát si tiše s panenkami. Ona měla raději kalhoty, ve kterých se jí dobře běhalo, a venku si vždycky našla něco, co ji zajímalo.

Amelia jen pokrčila rameny a běžela zase ven. Zajímalo ji, co všechno by ještě mohla vyzkoušet.

Jednoho dne poprvé uviděla letadlo. Dnes by se tomu možná sama zasmála, ale tehdy se jí vůbec nelíbilo. Připadalo jí jako podivná hromada dřeva a plátna a nedovedla si představit, proč by v něm někdo chtěl létat.

Uplynulo několik let. Amelia vyrostla a jako pomocná ošetřovatelka pomáhala v nemocnici zraněným vojákům. Když se později vydala na výstavu letadel, ještě netušila, že právě tam přijde na to, čemu se chce věnovat.

Prohlížela si vystavené stroje, když se jí pilot zeptal, jestli by se chtěla svézt. Přikývla a nasedla do malého letadla. Motor zaburácel, kola se rozjela po trávě a za chvíli už byla ve vzduchu.

Amelia se dívala dolů na domy, které se zmenšily na krabičky od sirek. Lidé byli maličcí jako mravenci a kolem letadla se rozprostíralo modré nebe s bílými mraky. V tu chvíli si přála umět ten stroj řídit sama.

Aby mohla létat, potřebovala pilotní průkaz. Lekce však stály hodně peněz a ona na ně zatím neměla. Našla si proto různé práce: fotografovala lidi a pracovala v telefonní ústředně. Vydělané peníze si odkládala, až jich měla dost na výuku.

Její učitelce Anitě Snookové všichni říkali Neta. Pilotek tehdy bylo jen málo a Amelia se od ní měla co učit. Postupně poznávala, jak letadlo ovládat a co dělat, když se něco pokazí.

Jednou se jí při letu porouchal motor. Letadlo začalo klesat a bylo třeba rychle najít místo k přistání.

Otázka pro dítěCo myslíš, že Amelii v takové chvíli pomohlo?

Amelia si vybavila, co ji Neta učila. Uviděla rovné pole a podařilo se jí na něm nouzově přistát. Letadlo mělo pár škrábanců, ale ona vyvázla v pořádku.

Když se jí lidé ptali, jestli se nebojí, přiznávala, že strach zná. Přesto se chtěla učit a létat dál.

Jednoho dne zazvonil telefon. Muž na druhém konci se jí zeptal, jestli by chtěla přeletět Atlantský oceán.

Amelii se rozbušilo srdce. Mezi Amerikou a Evropou ležel obrovský kus moře, který lodě překonávaly celé týdny. Žádná žena ho dosud letadlem nepřeletěla. Amelia nabídku přijala, i když ji čekalo zklamání: tentokrát měla cestovat jako pasažérka. Letadlo řídil pilot Wilmer Stultz a pomáhal mu mechanik Lou Gordon.

Chtěla sedět za řízením sama. Nakonec si však řekla, že i tak může být u toho a pozorovat, jak se takový let zvládá.

Letadlo se jmenovalo Friendship, což znamená Přátelství. Na slunci se lesklo červenou a zlatou barvou. Jakmile odstartovali a pevnina za nimi zmizela, zůstávaly pod letadlem jen mořské vlny.

Cesta byla dlouhá a nebezpečná. Kolem se zavřela hustá mlha a z okénka bylo vidět bílo, jako by se Amelia dívala do sklenice mléka. Seděla vzadu, psala si deník a naslouchala motoru. Mrzelo ji, že nemůže řídit, ale zároveň byla ráda, že se na tu cestu vydala.

Po mnoha hodinách mlha ustoupila a dole se objevila země. Doletěli do Walesu, země na západě Velké Británie.

Po přistání se kolem letadla seběhli lidé. Radovali se, fotografovali a novináři se jeden přes druhého vyptávali Amelie, jak se cítí a co cestou zažila. Wilmer a Lou zatím stáli stranou.

Amelii to bylo nepříjemné. Připomínala novinářům, že let přes oceán zvládli především Wilmer a Lou. Lidé ale chtěli slyšet hlavně o první ženě, která přeletěla Atlantik.

Otázka pro dítěJak se asi Amelia cítila, když všichni chválili ji a na ostatní členy posádky se skoro nikdo neptal?

Psalo se o ní v novinách a spousta lidí ji chtěla poznat. Ona však pořád myslela na další let.

„Příště poletím sama,“ řekla si.

Další čtyři roky se připravovala. Létala ve dne i v noci, učila se zvládat mlhu a špatné počasí. Poznávala své letadlo, učila se ho opravovat, číst mapy a hledat správný směr i daleko od pevniny.

V roce 1932 konečně nastoupila do vlastního malého červeného letadla. Tentokrát měla celou cestu i řízení na starosti ona.

Odstartovala hladce a zamířila nad oceán. Jak slunce klesalo k obzoru, nebe se barvilo do oranžova, růžova a fialova. S příchodem noci se však let zkomplikoval.

Nejdřív přestal fungovat přístroj, který ukazoval výšku. Amelia tak nemohla přesně poznat, jak vysoko nad vodou se nachází. Potom přišla bouřka. Mezi mraky se blýskalo a silný vítr házel letadlem ze strany na stranu.

K tomu všemu spatřila plameny u poškozeného výfuku. Amelia zvažovala, jestli se má vrátit do Ameriky, nebo pokračovat do Evropy. Návrat by také znamenal dlouhé hodiny nad mořem, a tak se rozhodla letět dál. Sledovala motor a doufala, že vydrží až k pevnině.

Po téměř patnácti hodinách letu byla promrzlá a sotva držela oči otevřené. Když konečně uviděla zelená pole a kopce Severního Irska, začala hledat místo k přistání.

Na jedné pastvině se pásly krávy. Amelia snížila letadlo a dosedla na trávu, zatímco se vyplašené krávy rozběhly do stran. Vypnula motor a vystoupila. Nohy se jí třásly únavou, ale pod nimi už cítila pevnou zem.

Přiběhl k ní farmář a překvapeně si prohlížel letadlo.

„Odkud jste přiletěla?“ zeptal se.

„Z Ameriky,“ usmála se Amelia.

Farmář na ni nevěřícně hleděl. Ta žena v kožené bundě právě sama přeletěla celý oceán. Jako první žena na světě.

O jejím letu se brzy dozvěděli lidé v mnoha zemích. Setkala se i s americkým prezidentem. Pro dívky, které také toužily létat, bylo důležité vidět, že se to jedné z nich podařilo.

Amelia pokračovala v létání a překonávala další rekordy. Přeletěla z Havaje do Ameriky přes Tichý oceán a z Mexika do New Yorku doletěla bez jediné zastávky. Potom se pustila do své nejdelší cesty: chtěla obletět celou Zemi.

Věděla, že to bude nebezpečné, ale přála si to zkusit. S navigátorem Fredem, který jí pomáhal hledat správný směr, letěla přes Jižní Ameriku, Afriku a Indii. Za nimi zůstávaly oceány, pouště i džungle. Do konce cesty jim zbývalo překonat Tichý oceán.

Nad ním se však jejich letadlo ztratilo. Dodnes přesně nevíme, co se stalo. Pátraly po nich lodě i letadla, ale Amelii a Freda nenašly.

Lidé na Amelii nezapomněli. Pamatovali si dívku, která ráda lezla po stromech, i pilotku, která se dlouho připravovala na samostatný let přes moře. Její poslední cesta neskončila tak, jak si přála, ale to, co do té doby dokázala, zůstalo důležité.

Dnes řídí letadla tisíce žen. Další pracují jako astronautky, vědkyně a inženýrky. Amelia Earhartová jim pomohla ukázat cestu v době, kdy o takových povoláních pro ženy mnoho lidí pochybovalo.

Až někdy uvidíš letadlo, můžeš si na ni vzpomenout. Třeba právě poletí nad domy, které jeho pilotce připadají malé jako krabičky od sirek. Tak jako kdysi Amelii při jejím prvním letu.