Roger Federer: Chlapec, který miloval všechny míčky

Fotbalový míč, basketbalový míč, malý pingpongový míček i tenisový míček bavily Rogera stejně. Ve Švýcarsku mezi vysokými horami by nejraději hrál se všemi. Na hřišti vydržel celé odpoledne kopat do míče, rád také házel na koš, sledoval rychlý pingpongový míček nebo hrál s velkou tenisovou raketou.

„Rogere, musíš si vybrat jeden sport,“ říkala maminka. On se však rozhodnout nedovedl. Každá hra ho bavila něčím jiným.

Jako malý začal Roger chodit na tenis. Trenéři si brzy všimli, jak dobře sleduje míček. Dokázal rychle poznat, kam dopadne, a připravit se na úder. Vypadalo to, jako by mu v hlavě někdo předem spočítal jeho dráhu.

Když ale Roger prohrával, rozčiloval se. Křičel, plakal a házel raketou o zem. Jednou ji hodil tak prudce, že se rozbila.

„Takhle se soupeřem nejednáme,“ připomínali mu dospělí. Roger se teprve učil zacházet se vztekem, který se v něm při prohře hromadil.

Roger zatím těm slovům pořádně nerozuměl. Prohra ho zlobila tak moc, že na soupeře ani na své chování nedokázal myslet.

V dospívání se rozhodl věnovat tenisu stále více času. Z pohodlí domova přešel do náročné přípravy mezi další mladé hráče. Čekaly ho tréninky, opakování úderů i odloučení od rodiny.

Vedle přípravy se dál učil; v šestnácti letech pak začal profesionálně hrát tenis. Doma nechával maminku, tatínka i sestru a musel si zvykat na to, že za mnoho věcí už odpovídá sám.