Jan Hus: Chlapec, který hledal pravdu

„Maminko, co to říká?“ zašeptal Honzík v kostele. Kněz mluvil latinsky a chlapec nerozuměl ani slovu.

„Nevím, synku,“ odpověděla maminka smutně. „Já latinsky neumím.“

Honzík žil v Husinci a vyrůstal jen s maminkou. O jeho raném dětství se mnoho zpráv nezachovalo; v našem vyprávění ho doprovází maminka. Doma měli tak málo peněz, že někdy nezbývalo ani na jídlo. Chlapec se přesto rád učil a vyptával se na všechno, co mu nebylo jasné.

Otázka z kostela ho nepouštěla. Latině, staré řeči používané kněžími, nerozuměla ve vesnici babička, soused ani kovář. Mnozí lidé ji nikdy nestudovali. Honzíkovi vrtalo hlavou, proč by měl Bůh promlouvat pouze k lidem, kteří tento jazyk znají. Vždyť mu přece záleželo na všech.

Maminka si přála, aby Honzík chodil do školy. Byl bystrý a učení mu šlo, jenže rodina neměla peníze. Chlapec se tedy vydával pěšky do vzdálených Prachatic. Cesta byla dlouhá, jako by šel celé dopoledne. Nohy ho bolely, v zimě mu mrzly prsty a v létě na něj pálilo slunce.

Do školy tak chodil den za dnem. Aby si obstaral něco k jídlu, zpíval před domy písničky. Lidé mu za ně dali kousek chleba nebo trochu polévky.

Otázka pro dítěCo bylo podle tebe na Honzíkově cestě do školy těžké? A jaké to asi bylo zpívat za jídlo?

Pilně se učil číst a psát. Postupně si osvojoval také latinu, aby rozuměl knihám, které v ní byly napsané. Na maminku a ostatní lidi z vesnice ale nezapomínal. Pořád myslel na to, jaké to je stát v kostele a nerozumět tomu, co kněz říká.