Frida Kahlo: Holčička s motýlími křídly

Každé ráno splétala maminka malé Fridě dlouhé copánky. Holčička s velkýma tmavýma očima žila v Mexiku a kolem sebe měla barvy, na které se nemohla vynadívat: červenou jako rajčata, žlutou jako slunce, modrou jako nebe a zelenou jako kaktusy u domu.

Také zdi jejich domu byly modré. Říkalo se mu proto Modrý dům a Fridě připomínal velkou modrou krabici, do které se vešlo mnoho barev, tajemství i smíchu.

Když jí bylo šest let, onemocněla dětskou obrnou. Nemoc ji hodně bolela a celé měsíce musela ležet v posteli. Když se konečně zvedla, měla jednu nohu slabší než druhou.

Některé děti se jí posmívaly: „Podívejte na Fridu! Kulhá jako stará babička!“ Jejich slova ji bolela ještě víc než noha. Doma se však před nimi neschovala. Oblékala si dlouhé barevné sukně, pod kterými nohu nebylo vidět, a pustila se do her, které tehdy bývaly vyhrazené klukům.

Lezla po stromech, hrála s nimi fotbal a závodila na kole. Maminka na ni občas zavolala: „Frido! To není pro holky!“

Frida se smála. „Proč ne? Mám přece dvě nohy jako kluci. Jedna je jen trochu slabší. Ale ruce mám silné a nebojím se to zkusit.“

Tatínek na ni byl pyšný. Pracoval jako fotograf a učil ji pozorně se dívat na svět. „Podívej se, Frido,“ říkával. „Vidíš ten stín? A všimla sis, jak se mění světlo?“ Frida sledovala to, co jí ukazoval, a postupně si kolem sebe všímala dalších krásných věcí.