Alfons Mucha: Chlapec, který maloval krásu

V přítmí kostela zářily barvy na stěnách. Modrá, červená a zlatá se skládaly do postav andělů a světců v dlouhých šatech. Malý Alfons zvedl hlavu a zůstal se na ně dívat. Do kostela v moravských Ivančicích přišel s maminkou, ale na chvíli skoro zapomněl, že stojí vedle něj.

„Maminko,“ zašeptal, „kdo to namaloval?“

Maminka mu vysvětlila, že těm malbám se říká fresky a umělci je na stěnách vytvořili před mnoha lety. Alfons si je dál prohlížel. Přál si také umět namalovat něco takového, aby se u jeho obrázků lidé zastavili a měli z nich radost.

Doma si vzal uhlík z kamen a nakreslil na zeď anděla. Maminka měla z počmárané stěny pramalou radost. Když si ale kresbu pořádně prohlédla, musela se nad chlapcovou šikovností usmát.

Alfons kreslil i v dalších letech a chtěl se malování učit ve škole. Rodina však měla málo peněz. Tatínek pracoval u soudu a na uměleckou školu nebylo doma dost peněz.

„Musíš si najít práci, Alfonsi,“ řekla mu smutně.

Začal tedy pracovat na úřadě. Přes den zapisoval čísla do velkých knih. Večer, když ostatní odešli, vytahoval papír a kreslil květiny, stromy i lidi, kterých si cestou všiml. Malování se tak věnoval aspoň po práci.

Později Alfons pracoval také jako divadelní malíř ve Vídni. Když o práci přišel, odešel na Moravu a malováním si vydělával v Mikulově. Tam si jeho nadání všiml hrabě Khuen-Belasi. Svěřil mu výzdobu zámku a pozorně si prohlížel jeho malby. Chtěl se s mladým malířem lépe seznámit.