Emil Zátopek: Chlapec, který běhal pro radost

Do běhu městem se Emilovi vůbec nechtělo. V Baťově škole ve Zlíně ho ale v roce 1941 vybrali mezi účastníky a on se musel postavit na start. Ještě netušil, že právě ten závod ho přivede k běhání.

Emil pocházel z Kopřivnice. Jako dospívající odešel do Zlína, kde se učil a pracoval v Baťových závodech. Byl to mladý muž, který dny dělil mezi učení a práci. Běžecké závody ho zatím nelákaly.

Teď měl vyběhnout s ostatními. „Já? Vždyť přece nejsem běžec,“ mohl namítnout. Jenže závod už se blížil, a tak mu nezbylo než to zkusit.

Na startu stáli další mladí běžci. Po zahájení závodu vyrazili městem a Emil běžel mezi nimi. Před sebou měl trať, kterou potřeboval dokončit, a ostatní účastníky, s nimiž mohl poměřit síly.

Zpočátku se běhu bránil. Když se však dal do závodění, ukázalo se, že dokáže být rychlý. Do cíle doběhl druhý. „Druhý? Opravdu?“ divil se. Závod, kterého se nechtěl zúčastnit, se najednou změnil v překvapení.

Otázka pro dítěJak se asi Emil cítil, když zjistil, že je druhý? Čekal takový výsledek?

Po závodě přijal nabídku trénovat se zlínskými atlety. Chtěl se dozvědět, jak se běžec připravuje, a zjistit, co by ještě mohl dokázat. Samotné druhé místo z něj šampiona neudělalo. Otevřelo mu ale cestu ke sportu, kterému pak věnoval mnoho let.

Po práci v továrně chodil na tréninky. Pomáhal mu běžec Jan Haluza, který ho učil, jak se na běh připravovat. Vzpomínal na Emila jako na veselého a upřímného mladého člověka, s nímž byla radost pracovat.